ČTE SE TO ERKYL, TY HERCULE JEDNA!

   Jazyk je zdrojem všech nedorozumění, pravil satirik. Je to však horší. I špatně pochopené gesto mohlo kdysi vyvolat války. Je to totiž symbol. Stejně jako znaky písma Japonců, Číňanů nebo starého Egypta. Ty poslední obsahují občas i figurální motiv, což je zavádějící. Lidská postava nemusí znamenat člověka. Zmíněná písma znají kaligrafii, ale nikoli gramatiku. Tu má až písmo hláskové. S hláskami vyslovovanými však může souviset jen velmi volně.

  

   Aby to nebylo tak jednoduché, vyslovuje se týž znak různě v různých jazycích. Dejte přečíst nějakému Němci: "UV" a on zcela zřetelně řekne "jůfau". Hlavně, že ne Jů a Hele. Má ovšem ve své mateřštině pár znaků, se kterými bychom dopadli podobně (tvrdé a měkké "s"). Ať se tedy tu škodlivou složku slunečního záření zkouší nazvat po svém. Hlavně už víme, že jsme si hláskami nepomohli. Básničky lze psát i v písmu obrázkovém. Klínopisné tabulky Sumerů prý obsahovaly účetnictví, což gramatiku nevyžaduje, ale také zákoník Chamurapiho. Teprve v polovině druhého milénia našeho letopočtu vznikly noty. Konečně znakový systém jednotný pro hudebníky celého světa.

    

   ERKYL je křestní jméno, jeho příjmení se prý čte POARO, což takto napsané též nikdy nespatříme. Angličtina píše řadu znaků, které nikdy nečtou. Rozlišuje to zvuky, které znamenají více významů. Školáci někdy remcají, že musejí rozlišovat y a i. Pravopis však je tu pro nás. Jsou jazyky, které svou melodií výslovnosti dávají slovu i více významů. Naše slova, která se skládají pouze ze souhlásek (skrz, prs, vrh, krk) jsou pro ně nevyslovitelná. Ostatně slabiky, kterými čteme asijské znaky jsou jen přibližnou výslovností. Smajlík v internetu je ukázkou vývoje po spirále.

Co bylo dříve?

    Toto bývala velmi oblíbená otázka středověkých teologů. Bylo dříve vejce nebo slepice? Pokud slepice, z čeho se vylíhla? Pokud bylo první vejce, kde se vzalo? V jejich statickém vesmíru není tato otázka řešitelná. Odpověď přinesla až Darwinova teorie vývoje druhů. Vývojového předchůdce kura domácího zná jen pár odborníků. Otázka je však populární dodnes. Za minulého režimu koloval vtip, odpovídal na ni takto: Dřív bylo všechno! Vejce, slepice, máslo… a dalo se pokračovat dlouho. Nedostatkového zboží bylo víc. My se však můžeme ptát i na jiné věci.

   Třeba byl dřív občan nebo stát? Vývoj státu lze probírat v dějepise nebo v občanské výchově (pokud tento předmět ze škol nevymizel). Nejvíce se pojem občan vyskytuje v projevech republikánů za francouzské revoluce. Ludvík XIV. Totiž razil teorii: STÁT JSEM JÁ! Obyvatelstvo dělil na šlechtu a „poddané“. Termín občan však vznikl dříve. V antickém Řecku městské státy dělily své obyvatelstvo na občany a otroky. Občan měl právo volit, ale povinnost stát bránit zbraní. Otroctví bylo legální. Dnes není, ale existuje. Státy dnes spojujeme do větších celků. O to víc bychom si měli uvědomovat, na co je máme. Tedy co bychom jejich zrušením mohli ztratit.

   

   Termín anarchie je původu řeckého, z čehož je zřejmé, že o smyslu státu byly pochybnosti od jeho počátku. Starší formy společnosti lze dodnes najít v Africe. Kmeny tam mají funkci politických stran. Stačí se tam podívat a je zřejmé, že přebírání těchto zkušeností naše problémy nevyřeší. Také pojem demokracie je z téže doby. Asi by se divili, čemu tak říkáme dneska. Tehdy to znamenalo, že všichni obyvatelé hlasovali o důležitých věcech. Proto měl jeden tehdejší filosof názor, že stát by neměl mít víc než deset tisíc občanů. Prý proto, že víc se jich nevejde na jedno náměstí. Je jasné, že žil opravdu dávno.

  

Cesty lidí

    Nelze nedojít, je-li cílem sama cesta. Nemám na mysli procházku po parku jen tak pro zdraví. Spíš mluvím o problému, jak spatřit zrcadlo v jeho vlastním odrazu. To je dost nesnadné i fyzicky, není-li zaprášené, ale myslím to metafyzicky.

  

 Jsou cesty ptáků - na jih a zpět. Jsou cesty ryb - do moře a pracně zpět. A jsou cesty lidí - rekreační, za prací, poznávací, za svobodou i naopak, povinné poutě náboženské. Jsou turisté a jsou tuláci, a také vandráci.

   V lese bývají cestičky vyšlapané zvěří. Vedou k místu, kde se lze napít. I lidé mají své výčepy, jen v nich nebývá voda. Je tam však i potrava, nemusíme lovit jinde. Cesty domů byly už popsány v románech, útěky z domu také. Je to o rozdílu mezi cestou za cílem a bez něho. Cesty bez cíle bývají považovány za tzv. „svobodný pohyb“. Z jistého hlediska to však vůbec pohyb není! Mechanický pohyb tělesa je změna jeho souřadnic v čase.

   Bezdomovec své souřadnice nemá. Má pouze kvantový stav tuláka. Ten si udržuje náhodným pohybem, který však není cestou.