Básník a dítě

    Básničky mnoho školáků nemá rádo. Musejí se je učit a nedá se to okecat. Autor veršů si své vlastní dětství idealizuje a touží se tam vrátit. Už zapomněl, jak hrozně moc tehdy toužil být konečně dospělý. Nemuset chodit tak brzo spát a „všechno vidět v televizi“. Nemuset tak brzo domů, když v noci se „toho tolik děje venku“. Jednou se dočká, po čem bude toužit pak?

   Mezitím přijde puberta a on napíše verše pro spolužačku. U většiny to tím končí. Dospělý touží být bohatý. To se už podaří jen nemnohým, a ani u nich se to nestane psaním básní. Když zbohatne povoláním, které jej naplňuje, může toužit třeba po rodině. Někteří jich postupně založí i několik. Obecně však bohatý člověk častěji zatouží po moci. Je to totiž způsob, jak vyniknout ve společnosti těch, co jsou stejně bohatí.

   Rozlišujeme dvě možná pokračování. Lze toužit po slávě (už nestačí uznání spolužačky) nebo po moci neviditelné, které někdy říkáme podsvětí. Na rozdíl od starořecké říše mrtvých není toto podsvětí od nás živých odděleno řekou s jednosměrným provozem přívozu. Mocný člověk může zatoužit, aby v sobě nalezl nějaké talenty, a tím i prostory pro vynikání. Zároveň však touží podruhé vstoupit do řeky vzpomínek.    

Co je pornofilm?

Jan Saudek v jednom televizním pořadu, který moderoval, položil svému hostu otázku, zda je porno hraný film nebo dokument. Podotýkám, že nešlo o Peříčko, tedy pořad věnovaný přímo sexu. Tím hostem byl filmař, ale tento oříšek tehdy nerozlouskli.

   Skutečnost je taková, že v prodejnách i půjčovnách VHS a DVD mají oddělení, kam nesmí nikdo mladší osmnácti let. Jsou tam tituly z dovozu i tuzemské výroby. Ty druhé nepotřebují dabing, obejdou se bez něj i některé z ciziny. Ono to totiž i bez dialogu lze. Jsou tam filmy „vysokorozpočtové“ s dekoracemi a profi nasvícením i garážová „homevidea“. Ty první jsou hrané filmy se vším všudy, zatímco ty druhé jsou čistá reportáž. Záznam události, často neumělá kamera. Dokument by musel dát divákovi informace: kdy, kde a kdo byl natočen. Proč je jasné, pro peníze. Scénář mohl existovat a nemusel. Comedie dell arte také bývala čistá improvizace a pornokresby se dochovaly už z antiky.

   Žánr filmového porna tu však byl už nejméně padesát let před videem, černobílými 16 mm filmy a barevnými zvukovými Super 8 filmy. Typické jsou dlouhé záběry a „střih v kameře“. Odkud se berou režiséři, když FAMU tento žánr neučí, to bych rád věděl. Casting pro porno má limit. Dětské role chybějí ze zákona, nelze pod osmnáct let. Naopak horní hranice v zákoně není, ovšem chce to příběh. Ježibaby se tak uplatní zvlášť v podžánru S/M (sado/maso). Kameramanem pornofilmu bývá často ten, „kdo má zrovna na place volno“. Zato režisér musí dodržovat víc konvencí než malíř pravoslavných ikon!

   Termín „hraný dokument“ bývá předmětem sporu, ale je zavedený. Zatímco „hraná reportáž“ se nepoužívá, ačkoli pro nízkorozpočtové porno by to bylo nejpřesnější označení. Zvířátka mohou být součástí dekorace, děti ani to ne. Není důvod, proč by koitus lidí nemohl probíhat v ZOO. Páření zvěře ovšem může být součástí přístupné veselohry. Pro tyto náměty lze použít jakýkoli formát filmu, od 8 mm až po 70 mm. Uživí se jimi však jen kina menší.

Ilustrace Viki Shock

Na závěr si položme otázku, je-li porno o skutečném životě? Musíme uznat,

že pro panice a panny moc instruktážní není. Zahrne je přehršlí informací, které běžně nebudou potřebovat, ale přitom přeskočí fázi "jak začít". Je tedy určeno spíše pro dospělé dvojice, které "už zapomněly", jak se také dá trávit čas.

   

Jak také může vypadat natáčení porna viz povídku na spřáteleném blogu Vikiho Shocka

http://vikishock.blogspot.cz/2010/12/vlacek-kadacek.html

ČTE SE TO ERKYL, TY HERCULE JEDNA!

   Jazyk je zdrojem všech nedorozumění, pravil satirik. Je to však horší. I špatně pochopené gesto mohlo kdysi vyvolat války. Je to totiž symbol. Stejně jako znaky písma Japonců, Číňanů nebo starého Egypta. Ty poslední obsahují občas i figurální motiv, což je zavádějící. Lidská postava nemusí znamenat člověka. Zmíněná písma znají kaligrafii, ale nikoli gramatiku. Tu má až písmo hláskové. S hláskami vyslovovanými však může souviset jen velmi volně.

  

   Aby to nebylo tak jednoduché, vyslovuje se týž znak různě v různých jazycích. Dejte přečíst nějakému Němci: "UV" a on zcela zřetelně řekne "jůfau". Hlavně, že ne Jů a Hele. Má ovšem ve své mateřštině pár znaků, se kterými bychom dopadli podobně (tvrdé a měkké "s"). Ať se tedy tu škodlivou složku slunečního záření zkouší nazvat po svém. Hlavně už víme, že jsme si hláskami nepomohli. Básničky lze psát i v písmu obrázkovém. Klínopisné tabulky Sumerů prý obsahovaly účetnictví, což gramatiku nevyžaduje, ale také zákoník Chamurapiho. Teprve v polovině druhého milénia našeho letopočtu vznikly noty. Konečně znakový systém jednotný pro hudebníky celého světa.

    

   ERKYL je křestní jméno, jeho příjmení se prý čte POARO, což takto napsané též nikdy nespatříme. Angličtina píše řadu znaků, které nikdy nečtou. Rozlišuje to zvuky, které znamenají více významů. Školáci někdy remcají, že musejí rozlišovat y a i. Pravopis však je tu pro nás. Jsou jazyky, které svou melodií výslovnosti dávají slovu i více významů. Naše slova, která se skládají pouze ze souhlásek (skrz, prs, vrh, krk) jsou pro ně nevyslovitelná. Ostatně slabiky, kterými čteme asijské znaky jsou jen přibližnou výslovností. Smajlík v internetu je ukázkou vývoje po spirále.

Co bylo dříve?

    Toto bývala velmi oblíbená otázka středověkých teologů. Bylo dříve vejce nebo slepice? Pokud slepice, z čeho se vylíhla? Pokud bylo první vejce, kde se vzalo? V jejich statickém vesmíru není tato otázka řešitelná. Odpověď přinesla až Darwinova teorie vývoje druhů. Vývojového předchůdce kura domácího zná jen pár odborníků. Otázka je však populární dodnes. Za minulého režimu koloval vtip, odpovídal na ni takto: Dřív bylo všechno! Vejce, slepice, máslo… a dalo se pokračovat dlouho. Nedostatkového zboží bylo víc. My se však můžeme ptát i na jiné věci.

   Třeba byl dřív občan nebo stát? Vývoj státu lze probírat v dějepise nebo v občanské výchově (pokud tento předmět ze škol nevymizel). Nejvíce se pojem občan vyskytuje v projevech republikánů za francouzské revoluce. Ludvík XIV. Totiž razil teorii: STÁT JSEM JÁ! Obyvatelstvo dělil na šlechtu a „poddané“. Termín občan však vznikl dříve. V antickém Řecku městské státy dělily své obyvatelstvo na občany a otroky. Občan měl právo volit, ale povinnost stát bránit zbraní. Otroctví bylo legální. Dnes není, ale existuje. Státy dnes spojujeme do větších celků. O to víc bychom si měli uvědomovat, na co je máme. Tedy co bychom jejich zrušením mohli ztratit.

   

   Termín anarchie je původu řeckého, z čehož je zřejmé, že o smyslu státu byly pochybnosti od jeho počátku. Starší formy společnosti lze dodnes najít v Africe. Kmeny tam mají funkci politických stran. Stačí se tam podívat a je zřejmé, že přebírání těchto zkušeností naše problémy nevyřeší. Také pojem demokracie je z téže doby. Asi by se divili, čemu tak říkáme dneska. Tehdy to znamenalo, že všichni obyvatelé hlasovali o důležitých věcech. Proto měl jeden tehdejší filosof názor, že stát by neměl mít víc než deset tisíc občanů. Prý proto, že víc se jich nevejde na jedno náměstí. Je jasné, že žil opravdu dávno.

  

Cesty lidí

    Nelze nedojít, je-li cílem sama cesta. Nemám na mysli procházku po parku jen tak pro zdraví. Spíš mluvím o problému, jak spatřit zrcadlo v jeho vlastním odrazu. To je dost nesnadné i fyzicky, není-li zaprášené, ale myslím to metafyzicky.

  

 Jsou cesty ptáků - na jih a zpět. Jsou cesty ryb - do moře a pracně zpět. A jsou cesty lidí - rekreační, za prací, poznávací, za svobodou i naopak, povinné poutě náboženské. Jsou turisté a jsou tuláci, a také vandráci.

   V lese bývají cestičky vyšlapané zvěří. Vedou k místu, kde se lze napít. I lidé mají své výčepy, jen v nich nebývá voda. Je tam však i potrava, nemusíme lovit jinde. Cesty domů byly už popsány v románech, útěky z domu také. Je to o rozdílu mezi cestou za cílem a bez něho. Cesty bez cíle bývají považovány za tzv. „svobodný pohyb“. Z jistého hlediska to však vůbec pohyb není! Mechanický pohyb tělesa je změna jeho souřadnic v čase.

   Bezdomovec své souřadnice nemá. Má pouze kvantový stav tuláka. Ten si udržuje náhodným pohybem, který však není cestou. 

Baleťák a poručice aneb Sorry Mr. Andersen

   Opereta CÍNOVÝ VOJÁČEK má hezké melodie. Texty by se musely upravit. Tedy nelze vystačit s archivem. Kdo to nazpívá? Andersenova tanečnice byla papírová a shořela dobrovolně. To lze jen v pohádkách pro dospělé. Naše poručice se zdá cínová, je však z téhož kovu jako terminátor. Může nám tedy vydržet do dalšího dílu. Děti budou spokojené. 

   Baleťák také není papírový, je nám nějak povědomý. Aby ne, je to plastový KEN! BÁRBÍNA se s ním rozvedla. Šušká se, že je prý na holky. To on také, poručice má šanci. Vypadá to na TOY STORY LX, protože III. díl je dávno za námi. Samozřejmě je to ve 3D4K a možná interaktivní. Svět konečně dozrál na kinoautomat. Kyberprostor pojme více linií děje než kabina filmových pásů. Možná se tomu bude říkat 4D, když ani dvě představení nebudou stejná.

   Tak je příběh recyklovatelný, vytvářený publikem. Po kávě bez kofeinu přichází biograf bez dramaturga. A třeba nastupuje umělá inteligence. Sál plný digitálních diváků. Roboti už samozřejmě platí kartou jako lidé. Peníze jsou už jen virtuální, protože jen toho, co neexistuje, je pro všechny dost. Nemůže se to vyčerpat.

Werther se zastřelil

   Proč? Technicky vzato neměl možností moc. Skočit pod vlak bylo možné až o sto let později. Vhodného hada neměl po ruce, jako Kleopatra se nechat uštknout tedy nemohl. Podříznout své žíly jako římský filosof, který se znelíbil svému císaři? Utopit se jako nějaká služka? Oběsit se jako zločinec? Kulka je smrt šlechtice! Měšťanský synek doma tatínkovu pistoli měl. To se na konci osmnáctého století slušelo. A navíc on chudáček trpěl! Zopakujme si čím. 

   Jeho nejlepší přítel se oženil. Werther se do jeho paní zamiloval. Psal jí dopisy. Marně. Oba manželé přijímali chlapce vlídně ve své domácnosti. Nasadit parohy svému příteli se ale Werteherovi nepodařilo. Óda na věrnost však patří do renesance, a v tomto románu jsme na prahu romantismu! Mladý Werther je literární postava, je obrazem nastupující buržoazie. Zjevně jí nijak nelichotí. Přesto se v něm našla. Obdivovatelů přístupu „co chci, to dostanu“ bylo dost a sebevražda se stala módou v reálném světě.

   Budoucí dvorní rada J. W. Goethe vrhl na papír své vnitřní běsy a s čistou duší se zapojil do tajné zednářské lóže, jak bylo jeho společenské třídě zvykem. Následné (jak jinak) tajné myšlenky zakódoval do Fausta.

   O 220 let později je romantická literatura už historií. Po první světové válce se zdá, že lidstvo už nic horšího nemůže potkat. Na troskách starého světa chce avantgarda moderny budovat svět nový, lepší (jak jinak). V manifestu píší: „Každý bude umělcem! A realita jeho dílem!“ To, co přišlo, bylo opravdu surreálné.

Žijeme si jako v pohádce

    Záleží to na úhlu pohledu. Mnoho pohádek je totiž v podstatě horor. A královský byt je bytem čtvrté kategorie, jen je luxusně vyzdoben. Zeptejte se tam, kde mají záchod nebo sprchu s teplou vodou. My to doma máme. Když chce dospělák nějak hezky oslovit malou holčičku, řekne jí „princezničko“. Ona ví, že jde o nejhezčí postavu v nějaké pohádce a lichotku přijme. Jen skutečná rebelka by chtěla být drakem. Ten je totiž v pohádce postava nejvíce akční. Pochopitelně až na nájemného zabíječe draků. O něm však víme jen to, co praví pozdější legenda. A již staří Římané věděli, že dějiny píše vítěz.

   Ať už má pohádka postav kolik chce, je vlastně celá o tom drakovi. Bojí se ho i sám pan král. To by se princezničce rebelce muselo líbit. Být „k sežrání“ je přece také lichotka. V pohádkách blízkého východu se draci nevyskytují a v těch dálnovýchodních jsou to postavy kladné! Tamější obyvatelstvo příliš nechápe, proč tyto bytosti chceme vraždit. Ale v mýtech z úsvitu evropské civilizace najdeme mezi nejvyššími bohy dokonce kanibalismus! Souvisí to se smrtí jako podmínkou zrození, jak to chápe alchymie. V té také najdeme draky, zelené i červené. Dnes jim říkáme suřík, rumělka, kalomel apod.

  

  

  

   Apropos je-li pro draky větší výživná hodnota princezen než ostatních poddaných, medicína neví! Žádná vědecká studie o dračí dietě totiž neexistuje. Mimochodem umí-li drak mluvit, může pohádku vyprávět sám. Pak je ale jasné, že ji přežil.

Stalo se o Velikonocích

Neděle 8. dubna

Z domova

Lepší tiket v hrsti nežli v kanálu

Praha – V Nuslích blízko Botiče došlo ve večerních hodinách k nemilé události. Podnapilý třicetiletý M. K. se vracel s přáteli z restaurace v rozjařené náladě, když předtím z televizního vysílání zjistil, že vyhrál druhou cenu ve Sportce. Vítězný tiket mu však při neobratné manipulaci s kapesníkem spadl do kanálu. Za pomoci přátel odstranil jeho víko a sestoupil dovnitř za účelem nalezení tiketu. Na následnou prosbu M. K. o světlo reagoval jeho přítel V. B. tak, že se za ním pokoušel sestoupit se zapalovačem, přičemž naneštěstí uklouzl a zřítil se do několikametrové hloubky přímo na majitele tiketu. Oba muži, kteří zůstali nahoře, v této chvíli zpanikařili a místo aby svým druhům přivolali první pomoc, snažili se ji poskytnout sami. Díky přemíře vypitých lihovin se jim podařilo pouze to, že se ocitli ve stejně nezáviděhodné situaci jako jejich druzi. O hodinu a půl později byli všichni čtyři nešťastníci vysvobozeni hasičským sborem a nyní si nějaký čas poleží v nemocnici, vesměs se zlomeninami okončetin a otřesy mozků. Vítězný tiket nebyl nalezen.

Ze zahraničí

Dalajláma zřejmě z obliga

Tibet – Ani dnešní papežovo mírumilovné požehnání celému světu u příležitosti Velikonoční neděle nezměnilo nic na nepříznivé situaci v Tibetu a násilnosti páchané čínskou armádou na tibetských civilistech dále pokračují. Se zajímavým názorem na celou situaci přišel světoznámý záhadolog Erich von Daniken. Domnívá se totiž, že magické obřady tibetských mnichů přivolaly do jednoho z klášterů mimozemské entity, o čemž se dozvěděl Peking. Čínská vláda má prý obavy, že návštěvníci z kosmu mohou být ozbrojeni neznámými bojovými technologiemi, a proto na tuto událost uvalila přísné informační embargo. Protičínské nepokoje v Tibetu tedy byly uměle vyprovokovány jen jako zastírací manévr.

Pondělí 9. dubna

Z domova

„Povedená“ pomlázka

Vizovice – Tři čtrnáctiletí chlapci, žáci osmé třídy místní základní školy, navštívili pod záminkou velikonoční koledy svoji třídní učitelku, které následně způsobily mnohačetná povrchová zranění speciálně upravenými pomlázkami a zcela zničily její sváteční kostým v ceně přibližně 20.000 Kč. Čtyřicetiletá pedagožka-češtinářka je silně duševně otřesena a nepřeje si událost jakkoli komentovat. Podle policie, která událost vyšetřuje, byl motivem činu mladistvých násilníků jejich špatný prospěch z českého jazyka. Nyní jim navíc hrozí špatný prospěch z mravů.

Místo sexu zlomený nos

Dubí - Padesátiletý německý občan M. W. neuspěl na dálnici E 55 s nabídkou sexu mladé ženě, které zastavil u krajnice vozovky. Dvacetiletá E. B. jeho nabídku rázně odmítla, a to tak, že jej fyzicky napadla, a pomlázkou, kterou se jí původně pokoušel chlípník našlehat „na holou“, mu zlomila nos. V jejím případě se totiž nejednalo o prostitutku, jak si sexuální turista myslel, nýbrž o studentku vysoké školy ekonomické, která zde stopovala pouze za účelem cestování. Nutno uznat, že si pro autostop vybrala krajně nevhodné místo.

Ze zahraničí

Kouzelníci mocnější teroristů?

Senegal – Ve východosenegalské metropoli Mbaké se rozhořel spor dvou šamanů o to, kdo z nich se svými kouzly zasloužil o zrušení letošního ročníku tradiční Rallye Paříž-Dakar. Díky emotivnímu chování obou účastníků sporu, které vyeskalovalo ve vzájemné fyzické napadení, se případ dostal až k soudu. K rozřešení podivného sporu pozval byli přizváni znalci v oboru černé magie a voodoo.

Rujána po tmě

Německo – O letošních velikonocích se severoněmecký ostrov Rujána ocitl dočista bez elektrického proudu. Jak se později ukázalo, příčinou byla změna směru větru. Rujána je totiž zcela závislá na větrných elektrárnách. Opačný směr větru způsobil, že větrné elektrárny namísto aby domácnostem proud dodávaly, jej naopak odčerpávaly.

Konflikt zájmů v Hortobágy

Maďarsko – István Kadár, majitel salaše v pustě Hortobágy, se zřejmě bude zodpovídat před soudem za to, že začal pěstovat ovce s velmi krátkou vlnou. Blízké radarové stanice protestují, údajně tím totiž narušuje jejich provoz.

(Napsáno ve spolupráci s Viki Shockem, otištěno v měsíčníku Babylon číslo 7, březen 2008)

ilustrace Viki Shock

Klaun není šašek

   Klaun je zaměstnanec cirkusu. Šašek byla důležitá společenská funkce. Na dvorech středověkých králů měl výsadu říkat nepříjemné pravdy bez obalu. Jeho poněkud masopustní uniforma mu zaručovala jistou imunitu. Kopat ho směl jenom král. Blázen se šaškovi také říkalo. Skutečné blázny tehdy nikam nezavírali, jen je za to nikdo neplatil.

   Cirkus není varieté! Patří k němu cvičená zvířata, zejména lvi. Před jejich číslem je třeba obestavět manéž klecí. A v tu chvíli přichází klaun. Jeho pestrý oděv může šaška připomínat, ale nemá například rolničky. Jeho úkolem je bavit publikum, než se postaví klec, aby její stavěči měli klid na práci. (Ale o reformách EU teď řeč není.) Pak ty velké kočky udělají svoji práci a je třeba klec rozebrat. Nenápadně. Nikoho z publika by nenapadlo to oslavovat. Opět přichází klaun. Má výsadu dělat blbce z „pána šiditele“ svými hádankami.

   Mezi artisty má úctu. Jeho role nezbedy pro pobavení dětí obnáší totiž i parodii artistických čísel. Jen oni sami vědí, oč více ho musí umět, aby měl své gagy pod kontrolou. On sám zůstává při zemi, na provaz nevstupuje. Tam patří Kolombína. Děti ani nedýchají, když ladně kráčí nad manéží. Tatínkové ocení tu zdviženou sukni. Sami by se však přijít do cirkusu neodvážili, musí si dítě aspoň někde půjčit. (Pokud to jejich už např. studuje VŠ.)

 

   Cirkusové profese mají své učiliště. Řemeslo klauna tam mají, protože dělat humor není žádná legrace.

Jak fotit UFO

    Tato kapitola chybí ve všech návodech k používání fotoaparátu, ať si koupíme klasický anebo digitální. Nebude to lepší ani u mobilních telefonů. Podle toho pak vypadají výsledky. Jde o typický jev letních prázdnin. Právě o nich se dá nejvíc takových obrázků vidět v tisku. A je na nich zřejmé, jak nepřipravené zastihl tento jev autory. Podobně načasované jsou třeba Perseidy nebo Leonidy, ty dokonce mnohem přesněji. Přesto je nelze pozorovat na obloze velkoměsta, jsou totiž příliš slabé proti světelném smogu. Vnucuje se podezření, že prázdniny jsou ve stejnou dobu v celém vesmíru. Není tomu tak. Jde o rytmus novinářské práce. Potkat UFO můžete kdykoliv, ale jen o prázdninách vám to otisknou.  

   Další problém je, jak UFO poznat. Není totiž pravda, že v každém sedí Marťani. Létající talíře jsou jen podskupina jevů zvaných UFO. Pokud se vyskytnou v některých rodinách, není tam obvykle nikdo, kdo by měl čas a pomyšlení je fotit. Dokonce tam nebývá ani fotoaparát, když místo něj musejí stále dokupovat nádobí. Vědecky vzato je UFO zkratka, česky přeložitelná jako NLP neboli neidentifikovatelné létající předměty. Takže když nafotíte cokoli identifikovatelného, do kategorie UFO to nespadá. A také to musí létat. Záhady na smetišti či na abstraktních obrazech v galerii se nepočítají, ani sochařské.

    Dá se říci, že UFO je produkt studené války (stejně jako technologie digitálního focení). Právě v ní bylo důležité rozlišit nepřítele od mimozemšťana, zvlášť když mohl být obojím zároveň! Co by nám asi studená válka přinesla, kdyby se znovu vrátila? Pomstu obyvatel Pluta za jeho vyřazení ze seznamu planet asi těžko. Záhadné objekty, ať přírodní či umělé, lze čekat spíše v oceánu, a v téže souvislosti! Před rokem 1945 zmínky o UFO nenajdeme, tehdy totiž ta zkratka vznikla. O Marťanech se píše od druhé půle devatenáctého století, přibližně od chvíle, kdy se podařilo vyfotografovat kanály na Marsu. To se s amatérským vybavením nepodaří ani dnes. O světelných znameních na nebi se píše už ve středověkých kronikách, hledali tam anděly. 

ilustrace Viki Shock

   „Širokoúhlé“ zachycení noční oblohy se dařilo už na mokré desky. Dodnes nemáme lepší způsob, jak zachytit meteorické roje, pomáhá to objevit komety. Z pochopitelných důvodů se takto nedá vyhnout zachycení letadel. Ta nesmí létat nad jadernými elektrárnami. Právě tam lze podle některých ufologů očekávat zájem „talířů“. Přelet zářících  objektů by zničil i práci astronoma fotícího některou mlhovinu. Její expozice trvá totiž až několik hodin. Nic takového dosud hlášeno nebylo.

  

Ve dne lze UFO zachytit snadněji, ale bez dlouhých ohnisek podrobnosti nečekejme. Pro ty, co chtějí podobnou událost padělat ovšem platí, že čím méně kvalitní foťák, tím menší riziko odhalení. A lepší neidentifikovatelnosti.

Jak klást hloupé otázky

   Možná by bylo užitečnější, než se zdá, uspořádat takovýto seminář. Postavit to, co děláme bezděčně, na profesionální úroveň. Lépe bychom pak tyto rozeznali v řeči ostatních lidí. Odlišit chyby v myšlení od účelové demagogie nebo neznalosti dané problematiky. Také absence smyslu pro humor může zamlžit tuto oblast komunikace.  

   Položit hloupou otázku vědomě je totiž těžší, než se zdá. V ústech jenom trochu zkušeného demagoga, je to mocná zbraň. Dokáže totiž přesvědčit dav, že takové jsou naopak všechny ostatní.  Zvláštní případ jsou citáty. Schovat se za autoritu je alibi vždy. Kdo dokáže manipulaci se souvislostmi nebo špatný překlad? Můžeme je ovšem také dostat. V tom případě je první pravidlo otázku nezamítat ani nevyvracet! Není totiž vyloučeno, že tazatel má odpověď připravenu a jen nás zkouší. Pak nám nepomůže, je-li hloupá i ta odpověď.

   Není náhoda, že v Platonových dialozích  žádnou hloupou otázku nenajdeme. Je to jen jasný důkaz kvality vedoucího semináře. Ne každá otázka je však tolik filosofická. Když na otázku „Nevíte, kolik je hodin?“ odpovíte „Nevím.“, bude tazatel zklamán. Odpovíte-li „Ano, vím!“ bude zmaten. Můžeme jej však odbýt ještě hůř: doporučením „Najdi si to na internetu!“ 

Jeden svět nestačí!

říká agent 007 a ten film se tak jmenuje. Má pravdu! Prostor zbavený jakékoli hranice má tu vlastnost, že z něho nelze vystoupit. I kdyby to byl celý vesmír, splní tím definici vězení. 007 takto odpovídá na nabídku vlády nad celý světem spolu s někým. On takto zmenšit počet vládců nechce. Za nejvýraznější projev svobody nám byla po roce 1989 nabízena „možnost cestovat“. Hned nato jsme dostali vynadáno od liberálů všech barev, že se málo snažíme vandrovat za prací třeba k protinožcům. Kdepak jsme to jen slyšeli, že svoboda je poznaná nutnost?

„List ve větru svůj pohyb nevnímá. Aby si ho uvědomil, musí větru klást odpor,“ říká Saint Exupéry v Citadele. Tulák se liší od bezdomovce posouváním své osoby po planetě. To však není pohyb, je to jen udržování kvantového stavu tuláka! Překonání hranice je smyslem každého sportovního rekordu. Co by z něj zbylo, kdyby žádná nebyla? Každá hranice má dvě strany a její překročení je volba! A volit je projev svobody, máme-li z čeho. Kdo nás chce té volby zbavit, bere nám svobodu. Svět zmenšený globalizací už začíná být „těsný kolem boků“. Vnitřní emigrace do drogových rájů je logický výsledek. To chceme?

„KONEC SVĚTA se blíží!“ volají v určitých intervalech různí kazatelé.

„Už zase?“ ptá se ten, komu se už nějaký „jeho svět“ rozpadl. K tomu pocitu stačí i nešťastná láska. A ještě víc o tom ví ten, kdo přežil velkou válku.

„Žijeme v nejlepším z možných světů,“ říká ten, kdo chce být optimista. Dělí tím světy na virtuální a paralelní.

Vinetou

byl americký Indián, který nikdy nežil. Napsal jej německý spisovatel, který nikdy nebyl v Americe. Ty filmy se natáčeli v Jugoslávii, která již neexistuje. V německých filmech hrál Vinetoua francouzský herec. A teď mi řekněte, který jazyk je Vinetouova mateřština?

   Jsou lidé, kteří odmítají dabing. Prý si má i skladník ve šroubárně poslechnout Vergilia v originále. Vynechme z této debaty pohádky pro malé děti, které ještě neumějí číst. Většina filmů pro dospělé je také pohádkami a negramotných dospělých je ve světě dost. O Vergiliovi ještě žádný film natočen nebyl. Kdyby byl, asi ne ve staré latině. Stejně jako Spartakus nebo Kleopatra byly filmy hollywoodské a nikdo se nedivil, že titulní postavy mluví anglicky. Zastánci původních verzí by asi měli problém s díly Bergmana či Kurosawy. Římský císař Nero mluvící anglicky má být samozřejmost?

   Podtitulky mají ještě jeden problém. Jsou stručnější než původní dialog. V muzikálech tak například mizejí rýmy z písní. Nejde ani tak o ně, nýbrž o hudbu a tanec. Scéna se tím však stává poněkud dadaistickou. Dabovat nelze ani operu. Její „mateřštinou“ je italština. V DVD lze jazyky střídat. Co by tomu asi řekl Vinetou? A co teprve Old Shatterhand? 

Lolitky malé a větší

   Lola je běžné dívčí jméno v německy mluvících zemích. Nabokov použil jeho zdrobnělinu jako odkaz. O dívce, která si zkrátila dětství vztahem k muži, jenž by mohl být jejím otcem, totiž napsal již pan dvorní rada Goethe. Je to každopádně mnohem příjemnější způsob, jak přijít o dětství, než když desetiletí chlapci kdesi v Africe musejí být vojáky. Ve dvaceti pak zjistí, že jsou negramotní a nic jiného než zabíjet kulometem neumějí. V rozvojových zemích lze vidět i desetileté nevěstky. Tam však ani k životu dospělé ženy nebývá žádného většího vzdělání potřeba, neboť je to v souladu s Koránem. Ten nevidí důvod k rovnoprávnosti, bezpečí dívkám však zaručuje prostřednictvím otce či bratrů. Jsou však země, kde dětství chudých nestojí za nic (slušně řečeno), a desetiletá nevěstka stejně nikdy panenky neměla. U nás k dětství patří škola. Již za Husitů byl římský kardinál šokován, že si český sedlák čte bibli sám a bez faráře. To u sousedů nebylo. Po roce 1968 jsme vtipkovali, že je u nás 200 000 negramotných, ale pouze dočasně.

  

 Na prahu třetího tisíciletí se dozvídám, že se k prostituci rozhodují i studentky vysokých škol. Asi neplánují odbornou kariéru, nejspíš svůj diplom moc nevyužijí. Nemají nevinnost Nabokovy hrdinky. Zřejmě je naše společnost naučila, že o peníze jde teprve až v první řadě. Ale je pravda, že lidé prostituci nevynalezli, sex za banány provozovaly už gorily. 

Ilustrace Viki Shock (Večerníček nám konečně dospěl)

BUĎ REBEL!

vyzývá písničkář Tomáš Klus svého posluchače na svém nejnovějším albu. Je mu 25 a stýská se mu po fenoménu dvacátého století, generačním sporu v rovině politické.  Nezažil ho. Upřímně nechápe, proč po roce 1989 písničkáři zmlkli. Je to prosté. Nechtějí se „přiřadit“ k určitým stranám, aby je to nepostavilo proti sobě navzájem. Být písničkář bylo krédo. Být rebel je „narušení jednoty“. Dá se to nacvičit. Může to být předmět školou povinný. Introverti by z něj možná propadali. Mladí lidé dnes neprosí staré o změnu světa. Emigrovali do kyberprostoru. Klus je vyzývá, aby u volebních uren upřednostnili malé strany. Je jasné, že zaměstnanost by se zvýšila (hlavně u politiků). Prý mu vadí extrémisté, tedy dělníci a komunisté. Typický kavárenský revolucionář! Ti hospodští jsou prý nejhorší, protože jen diskutují. Holohlavé nesnáší, protože nediskutují. Hospodští prý čekají na Blanické rytíře, kteří však vyčkávají. Ještě prý není nejhůř. Zatím máme vyměňovat politiky, hlavně Kalouska, aby nefackoval. A potřebujeme čerstvé světce, Václav je prý opotřebovaný. To je docela slušné rebelství. Nemáme prý vzpomínat, co bylo dříve lepší. Ono nejlepší na té minulosti bylo to, že jsme byli mladí, ale to si zvolit nejde. Vládu si volit můžeme, ale moc to nepomáhá. On volil Zelené, je prý zklamán. Měli by být levicovější. Co s tím naděláme?

  

Mimochodem kdyby se Karel Kryl narodil o sto let dříve, přišli bychom o řadu krásných písní. Například o bratříčkovi a vrátkách nikdo jiný nepsal a nezpíval, Nohavica byl tehdy školák. Hlásit se ke katolíkům bylo za C. a K. Rakouska dokonce chvályhodné. Rebelem by tedy Kryl nebyl. Spíš vzdělaným knihařem a žádné voskové válečky by asi nenazpíval.