Básničky mnoho školáků nemá rádo. Musejí se je učit a nedá se to okecat. Autor veršů si své vlastní dětství idealizuje a touží se tam vrátit. Už zapomněl, jak hrozně moc tehdy toužil být konečně dospělý. Nemuset chodit tak brzo spát a „všechno vidět v televizi“. Nemuset tak brzo domů, když v noci se „toho tolik děje venku“. Jednou se dočká, po čem bude toužit pak?
Mezitím přijde puberta a on napíše verše pro spolužačku. U většiny to tím končí. Dospělý touží být bohatý. To se už podaří jen nemnohým, a ani u nich se to nestane psaním básní. Když zbohatne povoláním, které jej naplňuje, může toužit třeba po rodině. Někteří jich postupně založí i několik. Obecně však bohatý člověk častěji zatouží po moci. Je to totiž způsob, jak vyniknout ve společnosti těch, co jsou stejně bohatí.
Rozlišujeme dvě možná pokračování. Lze toužit po slávě (už nestačí uznání spolužačky) nebo po moci neviditelné, které někdy říkáme podsvětí. Na rozdíl od starořecké říše mrtvých není toto podsvětí od nás živých odděleno řekou s jednosměrným provozem přívozu. Mocný člověk může zatoužit, aby v sobě nalezl nějaké talenty, a tím i prostory pro vynikání. Zároveň však touží podruhé vstoupit do řeky vzpomínek.